Okolo tureckého kangala panuje mnoho mýtů a plemeni velmi škodí vývoj chovu v posledních dekádách – a to jak v Turecku, tak v západním světě. Zhruba před 20 lety se kangal dostal do popředí zájmu a přišel jeho boom. Jak to tak bývá, polévku si chtěl přihřát skoro každý a bylo třeba jít výš, dál a hodně a moc. Prostý čobanský pes byl ve své podstatě příliš neatraktivní a tak začalo zběsilé křížení, kdy každý velký plavý pes s tmavou maskou byl prezentován jako kangal. Je pravda, že prvotní vinu tu nesou sami Turci, nicméně kamkoliv se tito turečtí psi dostali, tam se jen pokračovalo v nečistém chovu a šíření dezinformací. Dělat chyby je lidské, nepoučí se z nich jen hlupák.
Současná situace je tedy velmi podobná tomu, co se děje v SAO. V popředí zájmu jsou show sabaky, tedy kříženci lahodící oku rozhodčích a určitého typu chovatelů, zatímco původnější typy psů zůstávají doménou těch, kteří se nebojí zůstat na okraji a zamilovali si plemeno právě pro jeho typické vlastnosti a výzor. U kangala je v posledních letech vidět jen opačný trend než u SAO – psi pod FCI se zmenšují a působí tak trochu jako kříženci pastevce a retrívra, kteří díky nemastné a neslané povaze zapadnou snáze na evropské zahrádky a i do vřavy výstav.
Typický, původní kangal se od asiata (nebo řekněme přímo alabaje) v hrubém nástinu až tak neliší. Ideálem je velký, silný pes s kohoutkovou výškou okolo 80 cm (na cm se ovšem až tak nehledí, podstatou je pes schopný plnit svou funkci). Hlava je dlouhá, při pohledu z boku obdélníkového rámce, stop nevýrazný, čelo ploché, zejména u samců s výraznější rýhou uprostřed a klenuté do stran. Při pohledu shora se hlava mírně zužuje směrem k čenichu. Oko je spíše mandlového tvaru, s pevnými víčky, oči mají být daleko od sebe. Tmavě hnědé až jantarové barvy, ideálně tmavé. Tváře mají být vyplněné, nejsou žádoucí kožní záhyby (a to nikde po těle s výjimkou pro pastevce tak typického laloku). Krásná, typická hlava kangala se až tak neliší od krásné, typické hlavy alabaje, obecně řečeno. Jde vidět, že funkce utváří výzor psa. Kangala odlišuje barva, přípustná je pouze plavá (v turečtině „boz“) s tmavou maskou. Podotýkám, že typická maska má být pouze na mordě a nepřesahovat oči – naopak typické jsou tmavé linky okolo očí. Plavá může být lehce prokvetlá. Z hlediska genetiky jde o klasické plavé zbarvení a snad tzv. plavou se stínováním. Někteří říkají, že zbarvení psů má připomínat zbarvení akkaramanských ovcí, které jsou bílé s černými hubami, spěnkami, a jsou původním plemenem v oblasti Kangalu.
Tělo je lehce obdélníkového rámce, ideální úhlení je stejné jako u alabaje. Žádoucí je suchá, pevná stavba těla, která vychází z funkční anatomie. Uši se tradičně kupírují, ocas nikoliv. Jediná přípustná délka srsti je krátká. U kangala je typická velmi hustá podsada, a to i u letní srsti.
O povaze obecně lze říci, že psi jsou to silně teritoriální, ale vyrovnaní a neagresivní. Nezávisle uvažující, ale se silnou náklonností k lidem. Rozhodně to nejsou bezdůvodní zabijáci a psi jednoho pána. Velmi obecně lze říci, že v oblasti, odkud kangal pochází, bylo třeba střežit stáda před predátory spíše čtyřnohými, takže kangal rozhodně není pes vhodný na obrany. Samozřejmě v případě potřeby dokáže zakročit, a to někdy nečekaně. Mnoho z nás, co máme pastevecká plemena, ví, že psí instinkty jsou prodloužením těch lidských – pes jindy klidný nesnese určité lidi, v určitých situacích začne nekompromisně bránit, protože vycítí nebezpečí. Takové chování je ovšem žádoucí, pes bez instinktů je nefunkční.
Jedním z neduhů chovu je obliba tmavých „kangalů“, často jde o psy z linie Panter (přičemž od původních Panterů se dnešní psi často liší k nepoznání). Jakmile vidíte psa s téměř černou hlavou, nohama, víte, že se nedíváte na kangala. Skutečnost, že pořád vyštěpuje dlouhá srst, že u štěňat z jednoho vrhu bývá nestandardní variabilita, že se objevují psi s těžkou hlavou, příliš světlým okem, barvou připomínající občas víc akity, by měla každému, kdo do chovu trochu vidí, leccos napovědět. Druhým extrémem jsou psi chrtoidní, nebo připomínající labradory.
Kdo trochu zná nedávnou historii, ten moc dobře ví, na co se dívá. A protože si myslím, že vědět by to měl každý, aby se mohl informovaně rozhodnout a nenechal se napálit, pokusím se ve zkratce tento vývoj nastínit.
Okolo roku 2000 se v Turecku začal do povědomí veřejnosti dostávat kangal. Do té doby čobanský pes nebyl v hledáčku pozornosti, nacionalistické nálady, macho kultura a vidina zisku situaci dosti změnily. Křížení jsem už zmínila, ruku v ruce s tím si také víc Turků i ve městech začalo pořizovat psy – jednak importované psy různých plemen, ale také to, co se nabízelo pod jménem kangal. Mnoho z těchto psů skončilo posléze na ulicích, kde se mezi sebou křížili. Když se dnes podíváte na toulavé psy v Turecku, mnoho z nich by mohlo vyhrávat poháry na výstavách v Evropě a USA. Tedy mohlo, ono se to opravdu děje. Stačí sebrat takového psa na ulici, za hrst tureckých lir ho nechat registrovat pod některou z organizací (nechvalně tímto proslul KIF, tedy turecká kynologická federace, partner FCI) a následně prodat do Evropy, nejlépe štěňata. Pořizovací cena nula, zisk třeba 20 tisíc euro. A protože Turci jsou rození obchodníci, mnoho z nich provozuje i přepravní služby pro domácí mazlíčky. A v Evropě se tváříme, že máme kangaly, protože přiznat si pravdu by znamenalo být za blbce. S dosti provětranou peněženkou.
Na rozdíl od alabaje je chovatelská základna mnohem menší, v Evropě je situace žalostná. Pár nadšenců pracuje na chovném programu, který bude stát a padat s tím, zdali se podaří dovézt další importy.
V roce 2018 FCI zrušila plemeno anatolský pastevecký pes, pod kterým se choval zejména turecký „pastevecký“ mišmaš, zavedla jen plemeno kangalský pastevecký pes, kam bohužel přešli i ti anatolové, kteří odpovídali standardu kangala. Domnívám se, že mnoho lidí ví, jak moc se dá standard ohnout – moderní SAO je toho zářným důkazem, bez větší námahy jde z jednoho plemene udělat jiné. V Turecku jsou jako Anadolu označováni pastevečtí psi, kteří fenotypem neodpovídají žádnému plemeni. V Evropě a USA jsou anatolové často vestajové velkého vzrůstu, výzor pastevce je u některých třeba dlouho hledat. Vzhledem k přikřížení různých plemen, včetně loveckých, nebo těžkých molossoidních, jsou povahy někdy ne zcela vypočitatelné, občas se objevuje agresivita vůči lidem, nebo příliš silný lovecký pud i vůči domácím zvířatům. Bohužel mnoho těchto psů pokračuje v chovu pod hlavičkou kangala a kynologické organizace jim vesele vydávají PP.
Chov kangala pod ČMKU a potažmo FCI tak není dále možný, jednak z důvodu zákazu kupírace a u nás i uchovňování kupírovaných jedinců, jednak z důvodu nesmyslných pravidel FCI/ČMKU (a ignorování skutečností výše načrtnutých). Například nemožnost spojovat psy z P registru. Raději množit křížence, než měnit pravidla. Nikdo příčetný s vášní pro plemeno nezvolí takovou cestu. Je třeba také začít s testováním povah.
