Z knihy Turkmenský vlkodav
Na památku Alexandra Čigidina,krymského chovatele
turkmenských vlkodavů
Rachmana Gytikova
Geldy Chodžaneposova
věnuje se tato kniha
V roce 1997,vyšla nevelká kniha pod názvem “ Základní plemena strážních psů a jejich uplatnění v ochraně“,kde byla v populární formě představena nejvíce uplatňovaná pelemena strážních psů v Rusku.Termín „domácí ovčáci“ pro Rusko zahrnuje nejen jediné národní plemeno jihoruský ovčák,ale i taková plemena ovčáků,jako je Kavkazský a středoasijský. Kavkazský ovčák jako závodní plemeno se sformovalo v časech bývalého SSSR na teritoriu dnešnáho SNG(svazu nezávislých států) i Ruska,KO,je ve skupině domácích ovčáků nejpočetnější .Nejvíce problematický je středoasijský ovčák.V současné době plemeno, jestli vůbec můžeme toto nazvat plemenem,je zastoupeno natolik rozdílnými typy psů,že hovořit o něm jako o závodním plemeni,není možné.Toto tak nazývané plemeno je plod aktivity sovětských kynologů,kterými byla vytvořena taková plemena jako – východoevropský ovčák(na základě něm.ovčáka),moskevský strážní pes(bernardýn+KO),moskevský vodolaz(novofunland+východoevropský ovčák),moskevská doga(východevr.ovčák+ německá doga). Ale praxe ukázala,že všechna tato plemena nedosahují pracovnách kvalit plemen ze kterých vzešla.
Ve střední Asii není takové plemeno – středoasijský ovčák-,ale jsou turkmenští,tadžičtí,,uzbečtí,kazaští a kirgiští pastevečtí psi,kteří jsou představováni jako psi pro pastvu skotu-ovčáci,a psy pro ochranu -vlkodavy. Přitom vlkodav zůstal v přírodě jen tam,kde se vyskytuje vlk.V utváření takových plemen jako je turkmenský vlkodav-medžek-it,tadžický vlkodav- sagi dachmardak,uzbecký vlkodav – buri-bosar má vlk větší vliv jako člověk.Nepřetržité boje s nepřáteli a to nejen s vlky,ale i s hienami a leopardy upevnovalo jeho trpělivost,snášení bolesti a to je to,co z tohoto psa udělalo tak unikátní plemeno.
Nikdy nemůže člověk udělat něco lepšího než co vytvořila příroda,jak to vidíme dnes i u plemene středoasijský ovčák .Našim sovětským psovodům nevadí,že v různých republikách Střední Asie existují různá plemena pasteveckých psů,žijících v různých přírodních podmínkách a těmto podmínkám jsou přizpůsobovány jejich pracovní kvality,prověřené tisíciletími.Má to tedy vůbec smysl,přivádět na svět cosi nového pod názvem středoasijský ovčák?Potomstvo kříženců různých asijských pasteveckých psů,které je v Rusku,je různorodé jak v exterieru tak v pracovních kvalitách a tím zaniká přírodní ovčák i vlkodav.
Problému zachránění v čistotě jednoho z nejlepších plemen asijských pasteveckých psů-turkmenského vlkodava- je věnována tato kniha.
Psi centrální asie
Ve světě neexistuje takový geografický pojem jako je Střední asie,ale je pojem Centrální Asie,která zahrnuje nejen bývalé republiky SSSR.Centrální Asie zaujímá obrovské teritorium s různými přírodními podmínkami a rázem krajiny.jsou to pouště,stepi,hory a náhorní plošiny.Národy obývající Centrální Asii mají různé etnické kořeny.Jsou to i turecko-jazyčné země,státy,které hovoří jazykem farsi.Nakolik se odlišují tyto národy,natolik se odlišují i jejich pastevečtí psi,i když předkem všech těchto psů se jeví tibetská doga.(velký s obrovskou silou pes,s velkou hlavou,objemnou mordou,širokou hrudí a silnou kostrou)Velikost původních tibetských dog dosahovala 120 cm v kohoutku.Srovnatelní představitelé plemene jsou do dnes zachováni v Tibetu.
Nehledě na úsilí „specialistů“klubů,dobrat se nějakého průměru představitelů plemene středoasijský ovčák a přivedení psů k jednotnému typu,výsledky jsou zatím v nedohlednu,a ptám se,jeli to vůbec možné.Samozřejmě je při tom dobré vzpomenout prostou filosofickou jistotu “ Nelze obejmout neobjímatelné“.
Množství psů je tak velké(psi turkmenští,tadžičtí,uzbečtí,kazachští,kirgizští a také afgánští,iránští,ale z části i turečtí)a všechny tyto psy musíme přiřadit k této skupině i při jejich rozdílných znacích ,i při tom,že se všichni jasně odlišují jeden
od druhého.Proto je perspektivnější cesta ,pro všechny psy kteří sem patří,neslučovat je,ale rozdělit je po zemích původu.A dělat je toto třeba ne podle typu konstituce,jak to předložil vážený autor knihy “ Psi Střední Asie“A.G.Labunskyj,rozděliv psy na středoasijský ovčák,středoasijskou dogu a středoasijského mastifa.V začátku všech těchto slov je slovo “ středoasijský“,které vnáší element zprůměrování .
Nikdy žádný turkmen ani tadžik neví ani nepochopí co je to středoasijský ovčák.
V sousedním Turecku mají tři plemena pasteveckého psa,ktrá mají hodně společného s asijskými pasteveckými psy.A v témže čase se velmi liší jeden od druhého.A na území jednoho státu nikoho nenapadlo zařadit různá plemena pasteveckých psů pod jednu skupinu,pod jedno plemeno,jak se to stalo v bývalém SSSR.Nakolik se odlišují turecká plemena pasteveckých psů,anatolský karabaš,kangal a akbaš si můžete najít v popisu plemen.
Historie turkmenského vlkodava(historie vzniku plemene)
Talentovaným turkmenským národům se povedlo vyšlechtit mnoho – achaltekince,jejichž krásu a odlišnost uznává celý svět a nelze je přirovnávat k jiným plemenům koní.Stejně tak je unikátní turkmenský pastevecký pes,který v sobě spojuje „gojunči“ a „alabaje“.“Gojunči“ představuje lehkého a pružného psa,který se hodí k pastvě skotu.Pro ochranu skotu je „alabaj“,velmi silný a zlobný pes.Rozdíl v vzhledu a charakteru těchto psů je svázán s jejich prarodiči,tibetskou dogou a perským chrtem(barzojem). Alabaj je blíže k původnímu typu tibetské dogy,gojunči zase často nese znaky perských psů,přitom existují i střední formy psů.Pro charakteristiku plemene nás bude více zajímat „alabaj“.“Alla“ v překladu znamená – flekatý,tečkovaný a slovo „baj“si myslím nejde přeložit,význam slova je asi,jak si čabani(pastevci)váží psa, bez kterého by byla práce pastevce téměř nemožná.
V čem spočívá fenomen plemene alabaj?Samozřejmě především v přírodních podmínkách Turkmenie.Pes musí normálně dýchat při strašném žáru,kdy teplota dosahuje 50 st. ve stínu,musí k tomu mít velký objem plic,a k tomu odpovídající hrudní koš.A které plemeno by se ve světě s tímto fenomenem mohlo rovnat ?Tento velkolepý ukazatel spolu s bojovým uměním,dělá toto plemeno unikátním.
Neustálý boj s predátory upevnuje tělo psa a snižuje práh bolestivosti.Kupírují se uši a ocas což alabajovi dodává charakteristický vzhled. U ocasu zůstavají 4-5 článků,na rozdíl od SAO,kde nechávají jen 2-3 články.V přírodě ocas hraje velmi důležitou roli tj. zachovává rovnováhu a dává signály což znamená,že má komunikativní funkci.Svaly zabezpečující postoj ocasu se nacházejí v oblasti 5 článku.Dříve to pastevci nemohli mít nastudované,neznali anatomii,ale věděli,že jejich pes se takto cítí lépe.Také věděli,že kupírovat musí na třech dnech uši a na pěti dnech ocas.
Předpoklad o vzniku mastifu podobných psů a psů typu chrta se podílí na tom,že mezi turkmenskými pasteveckými psy existují 4 typy: këpëk, këpëk- si,gajin-si, a gajin.Tito psi se odlišují především typem konstituce.
Këpëk – to je hrubý typ psa,rozměrem prakticky jako tibetská doga.Typ hlavy je čatěji medvědí,nebo medvědí s elementy koňské hlavy.Většinou jsou dlouhosrstí.Jsou to psi s velkou,mohutnou hlavou,širokou hrudí a mohutnou kostrou.V boji využívají své síly a váhy.Srazí soupeře úderem hrudi ,nebo ho vezmou pod ucho a převrátí ho.V boji s vlkem přechází chvat na hrdlo a vlka zadusí.
K zápasům mezi turkm.vlkodavy dochází jedině při ochraně svého teritoria, při bojích o háravou fenu,nebo když nějaký pes chce postoupit na vyšší hierarchické místo.Přitom že by zabil svého soupeře,jak se to stává ve vlčí smečce,se nestává.Smrtelná zranění v zápasech se stávají zcela vyjímečně.To se stává pouze tehdy,když mezi psy vzniká nějaký nepřekonatelný antagonismus,který není možné vyřešit po dobrém.Psi krásně demonstrují jim známé metody(signály)a při tom jeden druhému nezpůsobí velká zranění.Proti vlkům musí pracovat společně.
Psy typu këpëk v současné době moc u otarů nenajdeme.Větší část jejich pokolení je soustředěno v okresních městech a v Ašchabadě,kde jsou zapojováni do chovu a používáni v zápasech.
Psi typu këpëk -si , jsou lehčí,s typem hlavy jak medvědí s elementy koňské,tak koňské s elementy medvědí.Srst je většinou střední délky.Hrud hluboká,ale ne tak široká jako u këpëk a obvod tlapy je také menší.
V boji si tento pes vede trochu jinak.Spoléhá na svoji rychlost a obratnost .Protože nemá možnost přemoci psa typu
këpëk silou,používá chvat za přední nohu,potom protivníka povalí a přechází v chvat za ucho.Také trhá hlavou ze strany na stranu,aby se tesáky dostaly hlouběji a tím donutil soupeře vzdát se.Pokud se pes vzdává,dá to najevo bud tím,že se otočí a ukáže záda,nebo otkloní hlavu,nebo si lehne na záda a odhalí hrdlo.Při tomto je zápas přerušen.Pes vítěz nikdy nenapadne soupeře,který se takto vzdává.Někdy psi typu këpëk-si,v boji vyhrávájí nad psy typu këpëk,protože jsou pružnější a mají vytrvalý bojový charakter.Oba tyto typy se harmonicky doplňují.Tyto dva konstituční typy psů zformovaly plemeno turkmenský vlkodav.Ještě nesmím zapomenout říct,že ne každý alabaj je vlkodavem.Jsou to jen ti psi,u kterých bylo toto bojové umění geneticky upevněno.
“ Gajin-si “ je další odlehčený typ,pevné konstituce,hlava spíše koňského typu,srst kratší.Psi jsou na vysokých nohách(vysokonozí).
“ Gajin“ v sobě nese více prvků chrtů.Konstituce pevná,suchá,hlava koňského typu,lehčí.Srst krátká,na uších „burki“,tj.delší srst,charakteristická pro perského chrta. Pes dostatečně vysokonohý.Gajin a gajin-si,úspěšně pase stádo,no nejsou přizpůsobeni bojovat s vlkem.Z těchto dvou typů vzešel turkmenský ovčák-„gojunči“.Tyto typy psů není vždy lehké zařadit,ale rozdělit je na ovčáky a vlkodavy není zas až tak těžké.Poznáme to podle vzhledu a hlavně podle charakteru.
Všechen vliv psů typu perských chrtů se nachází ve všech turkmenských pasteveckých psech.Hlavy těchto psů jsou delší,mezi očima širší,pod očima dobře zaplněné.Dlouhá hlava zajištuje velkou sílu tahu.Tomu odpovídá i velmi vyvinutý zátylkový hrbolek,který dostal vlkodav od chrta.Hlava turkmenského vlkodava připomíná originální ploché kleště.
Hlava se jeví jako základním plemenným znakem .Pojdme se podívat na typy hlav turkmenských pasteveckých psů.
V knize „Středoasijský pastevecký pes“ od E.N.Myčko,rozděluje psy podle typu hlav na – medvědí,cihlové a klínové.Srovnávat typy hlav dle stavebního materialu není tak jednoduché.Většinou v místě původu asijských past.psů se rozdělují na -medvědí,konské a vlčí.Myslí se ,že je to mnohem srozumitelnější.Tak např.pro plemenný typ kavkazského ovčáka je charakteristická medvědí hlava s prvky vlčí.To znamená,že při medvědím typu hlavy jsou šikmé oči a zůžená morda k čenichu.U turkm.vlkodavů se vlčí hlava téměř nenachází.Základní hlava u turkm.vlkodava je medvědí s prvky końské .S typem hlavy je často svázaný i typ korpusu a kostry ,ale samozřejmě tady nemusí být absolutní souvislost.
Pro turkmenské pastevecke psy je charakteristický krátký formát a klenuté žebro.Nohy těchto psů jsou přímé,zápěstí kolmé bez naklonění,ůhly zadních končetin mírně naznačeny.Jiné je i zápěstí.Rozšiřuje se z vrchu dolů k tlapě s dlouhými roztaženými prsty a tak tím zabezpečuje velkou plochu opory v písku.Rameno je dlouhé,mocné,koohoutek dobře vyznačen.Bedra široká,dobře zaplněná,poslední žebro dlouhé.Lokty jsou postaveny široko,nepřiléhají k trupu.To dovoluje psovi rychlé obraty a zabezpečuje to jeho velkou pohyblivost.Krk je zabezpečen závěsem,který chrání hrdlo.
Nikde na teritoriu bývalého SSSR se nedělá taková pečlivá plemenná práce s vlkodavy, jako v Turkmenii.V Tadžikistanu
,v horních,těžce dostupných oblastech Šaartuza,Ljangara na hranicích s Afganistanem,v Pamiru v Hornobadachšanské oblasti se zachovali při otarách vlkodavi.Tady je nazývají “ dachmarda“,což znamená “ deset mužů“.I tady toto množství psů „udržuje “ vlk.“Dachmarda “ se nachází ve stavu přírodní selekce.Nějaká seriozní plemenná práce se však nedělá.Na základě této přirozené selekce by bylo možné vytvořit výborné plemeno „tadžický vlkodav“.
Na teritoriu Uzbekistanu,Kazachstanu a Kirgizie,jsou jiní pastevečtí psi,kteří také dokáží jít na vlka,ale oni také nejsou samostatnými plemeny.Velmi dobré bojové psy mají v severním Kavkazu a Dagestanu.Tito psi patří k líniím znamenitých
Borzy,Batyra,Starého Butuza,Bor-bosa,Chody a Gaba.Tito psi jsou podobní asijským pasteveckým psům a ne kavkazskému ovčáku Gruzie,na jejichž základě byl vytvořen kavkazský ovčák.Pěkný kavkazský vlkodav Čomp,byl vyvezen z Arménie.Tento pes se zapsal jako vynikající bojovník.Výstavní kavkazští ovčáci za roky kulturního chovu,prakticky ztratili své pracovní vlastnosti vlkodava.Aby bylo možné oddělit z plemene kavkazského ovčáka ,plemeno kavkazský vlkodav,je zapotřebí zdlouhavé,,seriozní a obtížné práce.Toto lze dokázat jen na základě přírodních pasteveckých psů.
Plné právo jmenovat se vlkodavem,mají afgánští psi „Kuči „.Práce s plemenem se nacházela na vysoké úrovni,ale nepomáhají tomu dlouholeté války.Ve světě je ještě jedno plemeno „Irský vlkodav“,ale to už je jen dekorativní forma původního irského vlkodava.
Mluvíme-li o turkmenském alabajovi,máme na mysli exterierové ukazatele.Pod termínem turkmenský vlkodav rozumíme jeho pracovní vlastnosti.Pro jakéhokoliv specialistu zajímajícího se o plemeno turkmenský vlkodav buď v místech původu těchto psů,nebo pro nemnoho nadšenců v Rusku je zcela jasné a srozumitelné co je „кровная“ sobaka (pes), a co je „темная“.Tyto vědomosti požívali ruští kynologové ještě v 19.století. P.M.Mačevarianov v knize „Zápisky psího lovce sibiřské gubernie“ psal ….čistokrevným se nazývá ten pes,který si uchoval všechen typický vzhled svého plemene a nemá žádné příměsi z jiného pokolení psů.Který vzešel od čistokrevného otce a matky a vždy může sloužit jako ukázka svého plemene.Čistokrevný pes je ten,který při své krevnosti má v sobě i nezbytné pracovní vlastnosti,a u kterého i otec,matka,děda,praděda atd.tyto vlastnosti měli.Potom můžeme s velkou pravděpodobností očekávat,že se tyto vlastnosti předají i potomstvu,nejen dětem,ale i vnukům a pravnukům atd.Mačevarianov vyznačuje v knize: nezávisle od kvality patřícím všem psům obecně,příroda obdařila některé z nich vzhledem a zvláštními schopnostmi.Pracovní schopnosti při práci proti vlku a jedinečné bojové kvality spolu s exterierem ,se jeví jako základní příznaky, vlastní představitelům plemene turkm.vlkodav.Psi nepatřící ke krevním líniím a rodinám,se nazývají :temnými.Jsou při otarech a jak je pravidlem ,zná se jen otec,matka a zřídka kdy děd a praděd.Ale mezi těmito psy můžeme potkat znamenité bojovníky,kteří jsou známí jako smělí zabijáci vlků.Zejména z těchto psů,plemeno turkm.vlkodav čerpá svůj genofond.při tom,tito „temní“ psi se samozřejmě spojují s „krevními“psy.Tím se zabezpečuje potřebná předvídatelnost v potomstvu.Línii,neboli rodinu, krevních psů,je velmi těžké „přebít“,no při tom zajímaví „temní“ psi můžou doplnit,nebo vylepšit exterierové a povahové vlastnosti.
Vše toto zůstane „španělskou vesnicí“ pro většinu našich specialistů tradičních klubů chovu psů,zabývajících se chovem středoasijských ovčáků.O jejich nevědomosti nemá cenu ani mluvit.
Ve svém čase,bylo z Turkmenie vyvezeno mnoho čistokrevních psů a ještě více aborigenů(temných),kteří se dali pořídit mnohem snáze.Bylo potřeba ,nést za ně zvýšenou odpovědnost,protože vlastně byl při tom rozkraden národní genofond psů v Turkmenii.Zejména na tyto psy bylo potřeba se v chovu orientovat.Ale to se nestalo.Nechápajíc původ plemene a jeho předurčení“specialisté“ruských klubů začali plemeno „činit krásnějším“a obdařili ho jinými vlastnostmi.Za základ byl vzat koňský typ hlavy,který není základním u azijských pasteveckých psů.Základem se také stal visící horní pysk,který je spíše charakteristickým pro německé dogy a jiné mastify.Současný sředoasijský ovčák klubového chovu má jemnou hlavu,úzkou hruď a bylo by lépe ho nazvat „ruskou dogou“,tak daleko je od pravých pasteveckých psů.Takového psa tohoto typu můžeme vidět na obálce knihy „Středoasijský ovčák“ .Alespoň vidíme jak si vážená E.N.Myčko a V.A.Belenski
představují plemeno.
podle E.N.Myčko ideal pes Ris
Druhá krajnost,na kterou se začali zaměřovat odchovy středoasijského ovčáka je jeho zkulturňování,jako u psů typu mastifa.Toto fyzicky nedovyvinuté stvoření,není schopno vykonávat funkci pasteveckých psů,oni prostě nikdy nedokážou
přežít ve složitých přírodních podmínkách Centrální Asie.Směřováním k dekorativnosti u tohoto plemene má za následek to,že většina středoasijských ovčáků následuje uctívání krásy,tak jako se to stalo u plemene španělský mastif,anglický mastif,mastino napoletano atd.Charakteristický typ takového psa je představen v téže knize „Středoasijský ovčák“.Tento pes je představen jako překrásný.No je to velmi nevýrazný pes,s kulatou netypickou hlavou,nedodělaný,s úzkým hrudníkem,špatnou kostrou,dlouhý,fyzicky nerozvitý.Podle mě,by mohl tento pes sloužit jako ukázka defektů kulturního chovu.
Osud turkmenského vlkodava nemohl být lhostejný kynologům ze země původu.Jaký obrázek že to uviděli v ruských klubech a klubech SNG.Potomků krevních psů se zachovalo velmi málo a psi představení v klubech byli většinou temní a jak je pravidlem nízké kvality.Krevní turkmenští vlkodavi se míchali s temnými tádžickými,kazachskými a kyrgiskými psy.Okomentovat toto pohlaví psů mohli turkmenští psovodi jen jedním slovem: tito psi jsou kříženci,nebo-li bezplemenní.
Já jsem toto konzultoval s Bajramem Kjarizovým,mladším bratrem Geldy Kjarizova v roce 1995 ve městě Samaře. Ty rozpaky,to znepokojení a koneckonců ta bolest,která zaznívala v rozhovoru,je velmi těžké popsat.
Závěr z tohoto rozhovoru jde udělat jediný-my jsme v Rusku prakticky pohřbili velké množství turkmenských vlkodavů,které jsme dovezli.Pro záchranu plemene v čistotě nesmíme dopustit další míchání s jinými plemeny.V roce 1990 se proto stanovil standart turkmenského alabaje a tento standart se potvrdil ministerstvem v roce 1993
Turkmenský vlkodav v místech původu-současná aktualnost zachránění a rozvoj plemene
Co je to vlastně za plemeno turkmenský vlkodav? Po utvoření standartu jedno z nejmladších a zároveń jedno z nejstarších plemen na světě.
Ve své knize „Plemenná práce v služební kynologii“ A.P.Mazorev píše „nelze získat u psů jednoho plemene absolutní podobnost a opovrhovat těmi příznaky a zvláštnostmi,které nenarušují životaschopnost a produktivnost zvířat a nejeví se jako cizím,pro dané plemeno.Tento vznik různých typů ,nebo-li plastičnost plemene,se ukazuje jako to nejcennější.Při pravidelném výběru a volbě,se tímto vylepšuje plemeno.Tato myšlenka je aktuální pro plemeno turkmenský vlkodav jako nikdy předtím.
Kdo je to Alexandr Pavlovič Mazorev?Je to neobyčejná osobnost,inteligent,erudovaný specialista.Mazorev sloužil v chovné stanici Rudá hvězda,centrální školy vojenských psovodů,a po dokončení byl v čele zatím amatérského klubu služebních psovodů v Moskvě.A.S.Mazorev byl jedním z mála sov.kynologů,jehož úsilí může být nazváno jako nejpozitivnější.Popis národních ovčáků,udělal unikátně.On udělal pro tato plemena tolik,jako do dnes ještě nikdo.Mazorev vždy tvrdil,že v Turkmenii je soustředěna nejlepší populace asijs.past.psů.Pokud by se kynologové klubů řídili právě Mazorevem a jeho intuicemi v praxi,nedovedli by toto plemeno do takové situace,která je k pláči.(začínajíce chovat na lehkých psech typu gojunči a skonče na těžkých lymfatických psech)
Mazorev napsal velkolepé knihy“Exterier a plemena služebních psů“, „Plemenná práce v kynologii“, „Chov psů v zemědělství“ atd.Zejména v těchto pracech je položen základ pochopení původních ovčáků asijského původu.
Abychom mohli představit plemeno turkmenského vlkodava v jeho zemi původu musíme znát něco o Turkmenii.Příroda je tam unikátní a různorodá a tak vytvořila několik rozdílných typů psů.
Na severozápadě Turkmenistán hraničí s Kazachstánem.Tady jsou turkmenští psi zastoupeni typem gajin.Je zde znát působení místních chrtů „tazi“.V Kazachstaně křížence tazi a střed.ovčáka nazývají „drok“Abychom pochopili co je to za psy,musíme si představit středoasijského chrta Tazy.Předkem tazy je perská saluka,tazy se nachází na území Turkmenie,Kazachstanu a Uzbekistánu . Je ještě jeden středoasijský chrt- tajgan,je těžší než tazy a má delší srst.Tajgan žije v Kyrgistanu a Tadžikistanu.Tazy je stejně rychlý jako greyhound,který pochází z arabského chrta“slugi“a je velmi houževnatý.Tazy běhají 50-60 km/hod .
Severní hranice Turkmenie prochází Karakalpakijí,která patří do Uzbekistánu a pro plemeno není až tak zajímavá.
Oblast Čardžou je na severo východě a je pro plemeno první zajímavou oblastí.Toto je oblast prastarého pastevectví a ve své době zde byli slušní psi.V současné době zde již vlci nejsou a pokolení těchto psů je zde už menší.Současné pokolení je v typu Sakara.U těchto psů se častěji setkáváme s typem hlavy koňské s prvky medvědí,barva černo-strakatá a srst ne dlouhá.Neústupného psa vyvezeného z této oblasti Čárdžou,jsem viděl na krajské výstavě v Krasnodaru v roce 1991.Byl nevysoký,černo-strakatý a bylo na něm vidět,že vyrostl v přírodních podmínkách.Byl na tom dobře fyzicky a měl zformovaný charakter.
Typičtí psi východní Turkmenie z Čárdžouské oblasti,úplně na východě na hranicích s Uzbekistánem,jsou představeni A.G.Labunskym v knize „Psi Střední Azie“. V knize Mazoreva je zase ukázán pes Karauz,což je typický pes z oblastí hraničících s Uzbekistánem.U tohoto psa je pro turkmeny necharakteristická souvislá černá maska na mordě a hlava je trochu zakulacená.V Čárdžouské oblasti je lepší pokolení psů soustředěno v Chodžambaskich pískách,zejména v Kerkimském rajonu.Tam můžete potkat velmi mohutné,zlobné psy,ale tato oblast je velmi těžce dostupná.
Prodloužím svoje putování po Turkmenii z východu na jihovýchod ,do okolí města Mary,vzdáleném 250 km od Čárdžou.Turkmenští vlkodavi Maryjské oblasti se vyznačují svým exterierem.Psi jsou vysokého růstu s velkou plemennou hlavou.Hlava je koňského typu s prvky medvědí,někdy i opačně medvědí s prvky koňské,hlavy jsou dlouhé ,s plynulým přechodem od čela k mordě,pod očima dobře zaplněná,široká mezi očima.Mordy objemné a tupé.Korpus kompaktní,s klenutými žebry ,nohy přímé,tlapy těžké.Známým psem vyvezeným z Mary byl Bílý Šapelen.Jeho typ nesla jeho dcera Akbaj.
Podobní tomuto typu jsou i psi z rajonu Kaachka,který je ještě 200 km za Mary.Psi z Kaachka jsou hrubé konstituce,s hlavou spíše medvědí s prvky koňské.Psi Komurdža a Bosar jak je popisuje Mazorev jsou z této oblasti.Z Kaachka pochází kořeny jedněch z nejlepších psů Turkmenie – Bílého a Černého Ekemena.V Kaachke se narodil ještě jeden ze zakladatelů línie krevních turk.vlkodavů – Starý Gaplan,od Esenali Gusejna.Toto byl velmi mohutný pes a jeho rozměry přímo ohromovaly.Otcem Starého Gaplana byl Ak Elbars,který patřil Gusejnovu a potom Sary Meredovu.Ak Elbars byl otcem Bílého Ekemena.Matkou Starého Gaplana byla fena z kolchozu „Čapajev“v tedženském rajonu.Z Kaachka pocházel ještě známý bojovník Gaplan-Kjor,který byl znám svou nesmírnou trpělivostí k bolesti.Z této oblasti byl do Charkova vyvezen vynikající,plemenný pes Elbars,rudého zbarvení.Viděl jsem ho na výstavě v Simferopolu v roce 1992.To byl skutečně překrásný představitel plemene.
Mezi Mary a Kaachka leží Tedžen.O tomto centru chovu turk.vlkodava chci vyprávět zvlášť.Velké množství nejznámějších bojovníků Turkmenie má tedženské kořeny.Starý Elbars Geldy Sakala z Bachardenu se narodil v kolchoze Ždanov,v tedženské oblasti.Devchan,Gaplan Tedžen(moskevský)-šampion Uzbekistanu v zápasech,Bagirský Gaplan(maj.Chudajberg)Maryjský Gaplan (maj.Sabur)a další z okolí Tedženu ,Gara Gulok a šampion 1988 Geza Gora(maj.Muchamedov).Z Tedženu do Ašchabadu byl též vyvezen šampion 1992,1993 Tochmet(Muchamedov)
Pokolení turk.vlkodavů dostalo velkou ránu po revoluci,kdy velké množství psů i se stády ovcí ,bylo vyvedeno do Afganistanu.tedženští vlkodavi byli zachráněni díky talentu a vytrvalosti Rachmana Gytikova,kterému odcházející místní báj v roce 1923,nechal dva psy Chačila a Chučila.Rachmanovi bylo tenkrát jen 10 let a byl již v té době syrotkem.Nehledě na to,že to pro něj,ale i pro vlast byla těžká doba,dokázal zachránit tyto psy a ještě od nich dostat potomstvo.On nic nevymýšlel,nepřivedl na svět jiné plemeno jako chovatelé středoasijského psa v Rusku.Rozuměl odkazu,jež mu byl svěřen osudem a cítil odpovědnost za to,aby z povrchu zemského nezmizelo plemeno turkmenský vlkodav.
Potomky Chačila a Kučila se stali psi Saglak,Čepek a fena Gojunči.Od nich se narodili Arlan,Ljachen,Ady a Bisar.zejména tito psi se stali základem chovu v Tedženu.
Rachman Gytikov se dožil 86 let a umřel v roce 1999.On pracoval 45 let,jako vedoucí v kolchoze Kirovo.Gytikov rozdával štěnata pastevcům zadarmo,ale rázně požadoval aby je dobře krmili a slušně zabezpečili.Odměnou za tuto těžkou práci se pro něj stali vlkodavi,které opravdu můžeme nazvat rachmano-gytikovskými.Jsou to plemenní,vysocí psi,statní s dlouhou hlavou a plochým čelem.Všichni se vyznačují překrásnými pracovními vlastnostmi.
Elbars(syn Gezy gara)vyvezený na Krym dal velmi známé syny- Gurlena(Ukrajina),Dova(Kazan),kteří měli výborné pracovní vlastnosti.
Na jih od Mary se rozprostírá Nachur.Psi tohoto rajonu mají hlavy medvědí s prvky konské,hrubý typ konstituce.Všeobecně se ví,že mezi přírodními psy Turkmenie,jsou vlkodavi z Nachury nejmohutnější.To se i potvrzuje v knize V.A.Kalinina,T.M.Ivanové a L.V.Morozové “ Národní plemena služebních psů asijského původu“.
Cituji : v rajoně Nachura se psi nejvíce odlišují svým mohutným vzrůstem,a pozdním háráním u fen(1,5 roku).Matečné pohlaví(feny),má velký vliv na potomstvo. Pokud se feny nechají dospět,dávají nejvíce plnohodnotných potomků.
Můj pes Pilen,byl vyvezen z rajonu Nachura.Sám byl středního vzrůstu,ale dal velmi mohutné děti a vnuky,a jeho pravnuci byli ještě větší.Psi zde dosahují až 90 cm a feny 76.Fena Lastočka,vnučka Bílého Ekemena měla výšku v kohoutku 78 cm a přírodní turkmenští psi mají někdy výšku i přes 90 cm.U psů z Nachury mají psi hrudník hlubší a žebro rovnější.
Vlkodavi z nejjižnějšího bodu Turkmenie – Kušky,jsou podobnější afgánským a iránským psům.Kuška se nachází v předhůří hřebenů Safedkoch,rozprostřeného na teritoriu Afganistanu.A odtud není daleko ani do Iránu.Psi tohoto rajonu,jak je pravidlem jsou hrubého typu s mohutnou kostrou ,nižší,dostatečně rozložení.Hlavy kratší,přechod od čela k mordě je zvýrazněn nadočnicovými oblouky.Velmi jasně nese typ „kuči“ afgánský pastevecký pes „Afgan“ .Tento pes je představen na fotografii.Vzdáleně tito psi připomínají kavkazské ovčákyDagestanu,Azerbajdžánu a Severního kavkazu.Typickým psem z Kušky je Gaplan(o.Mašud,m.Gjulbaj)Otec Rezavého Elbarse(šampiona 1983)-Rezavý Ekimen,také pochází z Kušky.Rezavý Elbars je vnukem Černého Ekemena,ale zevnějškem připomínal otce.
Černý Ekemen
Zajímaví vlkodavi se najdou i v rajoně Geok-tepe,na západ od Ašchabadu,v předhůří hor Kopetdag,začínajících na území Turkmenistánu a konče v Iránu.Psi tohoto rajonu jsou podobní nachurským a něčím připomínají i psy z Kušky.Podobní jsou i psi z Ašchabadskeho rajonu a také psi z města Bezmeina,které se nachází mezi Ašchabadem a Geok-tepe.Trochu severozápadněji od Geok-tepe leží město Bacharden,známé vynikajícími vlkodavy a ještě jedním patriarchou turk.kynologie Geldy Sakalem(Chodžanepesovem).jeho psy můžeme nazvat stejně jako Rachmangitikovské-„Teldysakalovské“.
Geldy Sakalem byli vychováni výborní bojovníci,mezi nimi i Uč-diš(Kara kele),no a Starý Elbars Geldy Chodžanepesova ,kterého přivezl jako štěně z Tedženu a stal se prostě legendou Turkmenie.Ve svém životě neprohrál ani jeden boj a dal množství překrásných potomků.
A Geldy Sakal vlastnil i velkolepého psa Elbarse,rudého zbarvení ,v jehož krvi byli -Arlan (Rachmana Gytikova) a Starý Elbars.Byl vyvezen na Krym v roce 1990 A.Čigidinem a ukázalo se,že měl obrovský vliv na formování krevních psů na Ukrajině a v Rusku.Krev Elbarse je základem i u mojich psů.Z potomků Elbarse v Turkmenii je znám šampion Gomurdža(maj.Durdy město Bezmein)
Na fotkách jsou představeni dva psi,potomci Starého Elbarse.První velmi hrubý,obchvat tlapy 19 cm.Druhý velmi vysoký.Jestli budem vycházet z toho,že u turkmens.psů se výška do lokte ,rovná asi přibližné polovině výšky v kohotku,tak potom lze protáhnout mléčnou konev( na obrázku vedle psa)pod hrudí tohoto psa ,a pokud výška této konve je 50 cm,můžeme předpokládat,že výška tohoto psa v kohoutku mohla být kolem 1 metru.
Na západ od Bachardenu se nachází jihozápádní oblasti Turkmenie,které jsou také,jako západní,severozápadní a severní pro plemeno nepodstatné.Na jihozápadě v předhoří Kopetdagu,zejména v Sajvaně,potkáme docela dobré psy.Ale je na nich znát vliv iránských psů.A.G.Labunsky tyto psy popisoval takto :dobrá kostra,hlava s viditelným stopem,dostatečná šíře hrudi,střední velikost,střední délka srsti,ale netypické zbarvení pro turkmenské vlkodavy,tmavo hnědé a tmavo žíhané.
Řada psů byla podobná kavkazskému ovčáku.
A tak jsme zakončili putování po Turkmenii,podrobněji jsme se zastavili v těch oblastech,které jsou nejvíce prospěšné pro
plemeno turkmenský vlkodav.Popsané typy psů jsou ne vždy tak jasně představeny,přitom se používají nejvíce.Z napsaného jde udělat závěr,že v různých oblastech Turkmenie,je pokolení velmi různotypové.To není až tak neobvyklé,je to dané velkou vzdáleností mezi oblastmi a různými přírodními vlivy a také vlivem různých etnik a jejich zvláštnostmi.Tak například na Kopetdagu žijí Tekinci,a není náhodou,že jejich psi jsou podobní iránským psům.V čárdžouské oblasti jsou tábořiště kazachů a jejich psi se mohou podobat kazachským,ale i uzbeckým psům,protože Čárdžou leží na hranici s Uzbekistánem.Na náhorní plošině Karabil,na jihu Turkmenistánu kočují přivandrovalci z Afganistanu a mají psy samozřejmě afgánské.A tímto vším,je jasné,že nejlepší pokolení přírodních turkm.vlkodavů je soustředěno v centrální,jižní a východní části Turkmenie.To je v Tedženu,Kaachce,v oblasti Mary,Nachury,Serachsa,Kušky,Geok-tepe a ve městech Ašchabad,Bachardena a Čárdžou,kde vliv psů z pohraničních oblastí sousedních států není tak velký,a kde se vede opravdu dobrá plemenná práce.
U Saratové v Permu jsou i tadžičtí psi,ale ona je míchá s turkmenskými.Myslím,že turkmenští,ale i tadžičtí psi by se měli chovat v čistotě.Oni se příliš odlišují jeden od druhého.Spojuje je pouze tibetská doga v dávné minulosti a dvě další plemena ,která měla vliv na jejich další formování.Psy v různém typu ,stvořily rozdílné přírodní podmínky.V Turkmenii z větší části pouště a v Tadžikystanu zase hory.
V čem spočívá v závěru aktualní záchrana a rozvoj plemene turkmenského vlkodava dnes ?Ona je stejná,jako včera a určitě bude i zítra.Tato aktualnost je podmíněna věčným protivníkem pasteveckého psa – vlkem.No a cože při tom člověk,ptáte se vy?Nehledě při jeho současných možnostech ,nemůže se vypořádat s vlkem sám,bez pomoci psa ?
Před 150 lety v roce 1847 V.Venceslavskij v knize „ Psí lov obecně“ odpovídá : …..toto ukrutné
zvíře bude chytře a pronikavě,vždy sledovat člověka a jeho vynálezy ,aby nedošlo
vícemeně k vyhubení vlčího rodu…
V současné době tak davno zpozorované vlčí chování ,zachranující tato zvířata od všemožného pronásledování člověkem ,se otřásá v základech.V odcházejícím v historii 20 století ,století rozkvětu a triumfu technokratizmu ,bylo na vlka vyzkoušeno jak se zdá vše.Proti vlkům použili jed,pro jeho odchyt přizpůsobili ocelové pasti.Sledovaný ze vzduchu,pronásledovaný auty,sněžnými skůtry,rozstřílený puškami s optikou , vyhledávaný v norách,v čase kdy mají bezbranné potomstvo, vlk není ještě obvyklý pro naší faunu a to dělá starost ne jen lovcům,ale i zoologům.V současnosti se rozlišuje 16 druhů vlků,obývajících různé části světa.Z 6 z nich se můžeme setkat na území bývalé SSSR.Je to lesní,polární,pouštní,kavkazský,stepní, a tibetský.Největší z nich je lesní vlk.Největší byl odstřelen v roce 1971 v Minské oblasti a vážil 81 kg.Polární vlk z Gydanskeho poloostrova Jamalo-Neneckoj tundry vážil 66 kg.Známá max váha kavkazského vlka je 48 kg,stepní a pouštní vlk jsou tak na stejno a jejich váha nepřevyšuje 35-40 kg,tibetský je stejně velký jako kavkazský.
Pouštní vlk v průměru má menší váhu než turkmenský vlkodav,ale předčí ho rychlostí..Vlk má dokonalý zubní systém.Zuby vlka jsou mohutné,dlouhé a přitom pevné.Ne vždy u každého přírodního turkmenského vkodava se můžeme setkat s vlčími zuby,tím méně u domácího.
Celkově u psů jsou více spuštěné dásně,než u vlků,a toto zmenšuje velikost zubů.Vlk se odlišuje
fenomenální koncentací energie a unikátní trhací silou.Pavlov vysvětluje sílu vlka následnými fakty: „ mohutná vlčice na pastvině u vesnice zadávila dvouleté hříbě a chtěla ho odtáhnout k lesu,před očima lidí,ho tahla několik metrů a když ji zahnali a chtěli hříbě naložit,neuneslo ho 6 lidí.V druhém případě mohutný vlk,který v noci napadl telata na pastvině ,zadusil tele a chtěl s ním přeskočit 2 m plot.
V přírodě ne každý pastevecký pes může jít samostatně na mohutného vlka.Ano a vlk zřídka jde sam proti psu.Pokud je vlků více,chovají se odvážněji.Tehdy vlkodav musí přizpůsobit svoje schopnosti,aby zabránil ztrátám ve stádu.Moji oponenti ,stoupenci plemene SAO,se mě často ptají
„ proč se zabývám turkmenskym vlkodavem a chovám ho v čistotě a jestli pouštím psy do bojů?!Oni říkají,že potřebují zlé psy na člověka a nepotřebují psy ,kteří projevujé zvýšenou agresivitu k zvířatům a k sobě podobným.Ve světě bylo vyšlechtěno mnoho plemen psů,kteří se při zvláštní
přípravě a výcviku dokáží vypořádat s člověkem,to jsou německý ovčák,rotvajler,dobrman a pitbul.Unikátnost turkmenského vlkodava je v tom,že on může ochránit i od člověka i od predátora a s představiteli druhých plemen psů se vypořádá určitě.
U mě byl případ,kdy pitbulterier napadl majitelku jednoho z mojich turkmenských vlkodavů.On přeskočil přes plot od sousedů,kdy byla v sadu na svém pozemku.Turkmenský vlkodav byl toho času na dvoře u domu.On okamžitě reagoval na napadení majitelky.Aby se vypořádal s pitbulterierem ,na to mu stačilo pár sekund,zadávil ho.Možnost psů,pracovat proti predátorům,na tomto světě zůstala jen u málo plemen ,a jestli se připravíme o turkmenského vlkodava ,kde najdeme něco podobného ?
Jedna moje známá ,majitelka jihoruského ovčáka ,která má rolnické hospodářství v Sverdlovské oblasti,mi vyprávěla ,že v osadě,kde se nachází její dům,bylo za zimu zabito 18 ovcí a jedno tele.Udělal to jeden a ten samý mohutný vlk ,kterého nemohli ulovit,ani jedy ani pastmi.Přes den tento vlk seděl na vyvýšeném místě pod lesem a pozoroval osadu.Osada se nacházela 10 km od vesnice Abramovo,která je 60 km od Jekatěrinburgu.Já mám dům v Šalinské oblasti asi 100 km od Jekatěrinburgu
To jsou odlehlá místa horního Uralu.V zimním období chodí vlci do osady a vytahují
psi z krajních dvorů.Jejich obětí se stávají lajky a kříženci,kterých se vlk nebojí.On tam prostě nezná psa,kterého by se měl bát.Pokud by dvory ochranovali vlkodavy,jestli pak by vlk měl šanci?Mezi mými psy jsou samci,kteří jdou na predátora,ale pustit je na mohutného vlka neriskuji,lepší je pustit dva vlkodavy proti sobě.Vlk z tajgy je znatelně větší než pouštní a může klást velký odpor. .K výměně psů na ochranu stad přistoupili i v Severní americe.Rej a Lorna Kopendžery ze severozápadního okruhu ochrany divoké přírody Kanady,vybrali pro tyto cíle italského maremo-abruzského ovčáka.Mluvit o přítomnosti vlka v Itálii ,nejde,ale v Kanadě je ještě vlk dostatečně zastoupen,a ještě tam mají medvěda grizli.Evropská plemena pasteveckých psů už mnoho let nechrání stáda od predátorů,proto je ani nemůžeme s turkmenskym vlkodavem srovnávat.Ve světě ještě moc neznají plemeno turkmenský vlkodav,jinak by kvalitu pasteveckého a strážního psa ,v těch místech kde se ještě vyskytuje vlk velmi ocenili.
Potomci turkmenských vlkodavů v zemích SNG a Ruska-rozdíly mezi turkmenským vlkodavem a středoasijským ovčákem Abychom pochopili,co je takový krevní turkmenský vlkodav,vratme se ještě k výrazu „krevnost“
U turkmenů,je základním ukazatelem krevnosti bojová kvalita.Tato kvalita se někdy projevuje i u jiných temných psů,kteří nesou krev vlkodavů.Pro to je vemi důležité tvrdě a stabilně geneticky upevnovat tyto ukazatele a to je práce s několika pokoleními.A samozřejmě je důležité dělat výběr
párů s bojovými vlastnostmi.K tomu je potřeba velmi seriozní plemenné práce.Tudíž hovoříme li o krevních líniích turkmenů,máme na mysli kulturní chov plemene .Mluvíme li o současných chovatelích turkmenie,musíme zmínit Geldu Kjarizova,Nurdjajeva Amansachata,Faridu Bolkunovu,Saparova z Tedženu.Jméno Geldy Kjarizova je spojeno s potomky Starého elbarse,Černýho ekimena,Rezavého elbarse,Kara geze.Nurdjajev více pracuje s liniemi Bílého ekemena a Akguše.Psi Bolkunové nesou krev Rezavého ekemena a Akguše.Saparov zapojuje linie Arlana Gytikova a Starého elbarse.Tyto vlkodavi a mnohé jejich potomky můžeme přiřadit k třídě šampionů po analogii se středoasijským psem v Rusku,pouze mějme na paměti,že v Turkmenii k této třídě patří znamenití bojoví psi a v Rusku psi známí pro svůj exterier.
Pokud bychom chtěli charakterizovat znamenité turkmenské šampiony,jsem dalek od toho,abych dokázal vyzvednout jen jednoho z nich.Každý z těchto psů má tak individualní vlastnosti,že srovnávat ,který z nich je lepší prostě nejde.Všichni sestavili cenný genofond vlkodavů a každý z nich vnesl neocenitelný vklad ve formování neporazitelných bojových psů Turkmenie.
Vyprávění o znamenitých turkmenských šampionech chci začít od starého Elbarse.Jak jsem pochopil,v něm se projevuje typ přírodního vlkodava.Byl to mohutný,s dobrou kostrou pes,váha 86 kg.Při velmi typické hlavě,širokém čele,on měl i krásný korpus,objemný s dlouhým žebrem.Končetiny byly u Elbarse idealně postaveny.Toto byl velkolepě sbalansovaný a fyzicky rozvinutý pes.Nenašel sobě rovného v bojích.
Alexandr Čigidin z Krymu mi vyprávěl,že když Geldy Sakal vezl Elbarse na zápas se šampionem Uzbekistanu ,soupeř Elbarse byl těžší než on.Jeho vedli na boj dva lidi na dvouch řetězech a měli co dělat aby ho udrželi.Ale nakonec starý Elbars,díky svému bojovnému duchu zvítězil.Tento obdivuhodný pes,dožil 16 let a v 15 letech se uskutečnilo jeho poslední krytí.Mnozí z potomků Elbarse měli velký vliv na formování plemene turkmenský vlkodav v Rusku ,na Ukrajině a v republikách Střední Asie.
Pokud budeme mluvit o pokračovatelích linie Starého Elbarse Geldy Chodžanipesova ,musíme zmínit psa Gojmota (Kjarizov).Gojmota matka Gojunči od Geldy Kjarizova je dcerou Černého Ekimena.On byl v typu velmi podobný otci i když rozměrem byl trochu menší.Gojmot dal takové známé potomky jako byl Pelen a Gaplan (Kjarizov),Kelte((Saparov).Od Pelena ,přes jeho syna Džejchuna (Kjarizov)se narodil Babur (Chabibulin).Kelte dal Ekemena (Doněck),Karpi(Rogalsky),Aždara (Saparov).Od dcery Starého Elbarse Gojunči(Bacharden)ze spojení s šampionem 1987 Bílým Medvědem(linie Bílého Ekimena)se narodil velmi dobrý pes Sary Baj(Sajvan)
GOYMOT
Jednou z nejznámějších postupem času se stala tedženska linie Arlana rezavé barvy od Rachmana Gytikova.Kromě šampiona v roce 1992-93 velmi silného bojovníka Tochmeta ,který představuje rodinu Arlana,patří k této línii i šampion roku 1988 Geza Gara(Muchamed-aga).Oba tito psi pocházejí od syna Arlana ,Gaplana a Tochmed je vnukem přes dceru Gaplana, Kara baš
a psa Erlena (Saparov Tedžen).Synem Gaplana byl i známý vlkodav Gara Gulok (Muchamed -aga).
Ještě jeden syn Arlana -Uč Diš(Geldy Sakal)položil základy línie velkolepých bojovníků.
Více podrobně chci hovořit o pravnukovi Arlana ,synovi Gezy gary -Elbarsu(1985)majitel Geldy Sakal ,který byl velkým přínosem nejen v rozvoji plemene v Turkmenii,ale i na Ukrajině a v Rusku.Je důležité říct,že v Turkmenii byl jeho potomkem šampion Gomurdža(maj.Durdy z města Bezmein ).A ten vliv,který měl Elbars na formování plemene na Ukrajině a v Rusku je potřeba přehodnotit.
V roce 1990 byl Elbars vyvezen na Krym Alexandrem Čigidinem.Čigidin měl velmi dobré přivezené turkmenské feny- bílou s plotnami Akbaj a hnědou Rezu.Především s těmito fenami dal Elbars překrásné potomstvo.I když byl Elbars středního růstu,74 cm v kohoutku,62 cm hlava,objem hrudi 92 cm,obchvat tlapy 16 cm,měl širokou dlouhou hlavu se znatelným přechodem od čela k mordě.Morda byla také dlouhá,ale dostatečně široká.Hrudník byl hluboký,a velmi široký.Elbars měl čtvercový formát,trochu strmé,tzv.vryté nohy.Byl výborně fyticky rozvinutý a vyzařovala z něj zvláštní síla.Srst měl dlouhou ,jasně rezavé barvy,které se říká červená.
Čigidin na boje Elbarse nepouštěl,protože už měl svoje odpracované.Měl zlámané a vyražené zuby.No ale,jaká byla u tohoto psa fenomenální technika boje jsem jednou viděl i já.Na výstavě v Aluště 1991 nedaleko od Elbarse přivázali tříletého psa SAO.Délka vodítka mu dovolila dojít až k Elbarsovi.Následoval úder hrudí.,Elbars ho vzal pod ucho,zatřepal s ním jak s hadrem a vyplivnul ho.Úžas ,který se objevil v očích psa je těžké popsat.Potom už se pes držel na délku vodítka co nejdál od Elbarse,ale on už si ho vůbec nevšímal.Protivníka už v něm neviděl.Mě úplně omráčila velikost ducha a jeho důstojnost.V roce 1990 od Elbarse a Akbaj se podařil vrh.Sledoval jsem prakticky všechna štěnata z tohoto vrhu skoro do 1.5 let.Nejmohutnějším byl pes Kara Gez,zrzavostrakaté barvy jeho majitelem byl Alexandr Šuba z vesnice Urožajnoje pod Simferopolem.KaraGez vyrostl do 78 cm a vážil 78 kg,a to ve věku 2 let,kdy turkmenský vlkodav ještě není plně zformován.Ještě jeden pes z tohoto vrhu zůstal u Čigidina-Gurlen.Byl mohutný,široký s dlouhou velkou hlavou.Dalo by se říct,že ze všech Elbarsových potomků nejvíce nesl typ Arlana,Rachmana Gytikova.Při velmi plemenném typu měl obchvat hlavy 64 cm,objem hrudi 94 cm,výšku 75 cm,zápěstí 16 cm a už v 10 měsících začal měřit své síly s otcem a přitom si vyrazil špičák.
V jednom roce se odehrál přípravný boj Gurlena.Jeho protivníkem byl dvouletý pes také z chovu Čigidina.Gurlen ho hned chytil v lícní oblasti hlavy a držel ale nepustil.Zdálo se mi,že Gurlen psa chytil nad okem a doporučoval jsem psy odtrhnout,protože při takovém chvatu byla možnost poranění oka.Jaké bylo naše překvapení,když psy odtrhli,stopy po Gurlenových zubech byly jen na čele a v meziočí.Ani oko,ani obočí nebylo poraněno.On jen držel soupeře za hlavu.Musí být krokodílí tlama,aby se dali dělat takové věci.Délka hlavy Gurlena byla 34 cm a vypadalo to tak,že Gurlen podle všech ukazatelů předčí svého otce.Elbars nesl po matce krev Starého Elbarse a zejména spojení rachman gytikovské a geldysakalovské krve dalo takový výsledek.
Ještě jeden syn Elbarse tohoto vrhu bílý s hnědými plotnami Graf,také zůstal v Krymu u Alexandra Šuleši v Simferopolu.Byl stejné velikosti jako Gurlen , měl trochu menší objem ,obchvat hlavy 62 cm,objem hrudi 92 cm,zápěstí 15 cm,absolutně plochou hlavu,krásně zaplněnou pod očima.Mohla sloužit jako předloha pro plemeno.V bojových vlastnostech to také byl velmi dobrý pes.
Ještě jeden bratr podobný Grafovi ,rezavé barvy byl vyvezen v Kazaň a potom se vrátil na Krym do Sevastopolu.Z tohoto vrhu jsem sledoval ještě dvě feny.Nejmenší z nich nakonec byla největší.Byla v typu otce,rezavé barvy,těžká,mohutná,72 v kohoutku,62 obchvat hlavy,92 cm objem hrudi,zápěstí 15 cm.Takhle mohutné feny se nepotkávají často.Ale v žádném případě to nebyla fena v typu psa,bylo na ní pořád vidět podle hlavy a podle těla,že je to fena.Když ji byl rok,vykoupil ji Čigidin zpět pro sebe.Druhá fena bílá s plotnami byla u známého chovatele turkmenských vlkodavů ,Igora Bachareviče v Aluště.Byla v typu sestry,ale nebyla tak velká.V roce 1992 ji nakryli s Abbadem-alu ,pravnukem Černého Ekimena,jehož majitelem byl také Bacharev.Abbad-alu,byl mohutným psem,80 cm v kohoutku,17 cm zápěstí s konskou s elementy medvědí hlavou,s charakteristickým zbarvením pro Černé Ekemeny ,byl bílý s černými plotnami a krapem.(tečkami,skvrnami).Tento pes s krásným exterierem,měl i velkolepé bojové vlastnosti.V roce 1992 jsem viděl v Aluště boj mezi Abbadem -alu a potomkem Karima-Ajzemberg z Rostova na Donu,jmenem Stasik.Ani to bojem nejde nazvat.Abbad se vypořádal s protivníkem během sekund,a to byl ještě mohutnější jak Abbad.Karim byl pravnukem Bílého Ekemena ,ale nebyl mu vůbec podobný a ani jeho bojové vlastnosti se mu nepodobaly,byl to slabý pes.Když dcera Elbarse a Akbay byla jeden měsíc březí,odehrál se konflikt mezi ní a matkou Abbad-alu.Alla -buke toho času byly 4 roky a její soupeřce byl 1,5 roku,a přesto zadávila a usmrtila Alla -buku.Rvačky fen jsou velmi tvrdé,a ještě když v danné chvíli jedna z nich brání svoje budoucí potomstvo.Alla -buka byla velmi dobrou fenou,no po svojí krevnosti ona byla horší než její soupeřka,a to jí bylo osudné.Bacharev byl silně rozloben a v rozrušení prodal fenu odpočívajícímu toho času v Aluště ,řediteli Jekatěrinbuského taxi depa Anatoliji Davidoviči Chazanskemu.Na podzim roku 1992 v Jekatěrimburku ,Orza (tak ji nazvali)v chovné st.Chazanského měla štěnata.Dva z nich bílého s černými plotnami psa Arona a bílou s hnědými plotnami a krapem fenu Altynaj nechal Chazanský pro sebe.Tito dva psi,se potom ukázalo ,měli velký vliv na formování plemene v Jekatěrimburku
Ten samý podzim v roce 1992 se v Krymu stala tragedie,Aleksandr Čigidin zahynul při autonehodě pod Simferopolem.Vracel se z Rostova na Donu,kam jel krýt svoji fenu Rezu.Při havarii vyskočila Reza z auta a tak se zachránila.Našel ji majitel Grafa(syna Elbarse a Akbay) a vzal ji k sobě.
Psy z chovné stanice Čigidina rozebrali,měl jsem informace,že Gurlena odvezli do Křivého rohu,jeho sestru odvezli do Rostova na Donu a samotný Elbars už v té době na chov.stanici nebyl.
Ze spojení Elbars x Resa byl ve městě Kazaň pes Dov.Viděl jsem ho na výstavě v Samaře v roce 1995,tehdy mu bylo 5 let.Říkali mi,že v Kazani je nejlepším bojovníkem.Pustili s ním velmi dobrého psa Batyra (potomka černého ekimena)majitele Chabibulina.byl to velmi těžký boj a Dov v tom roce 1995 v Kazani vyhrál. V srpnu na výstavě v Samaře byl po vylínání a moc se nelíbil.Ale ,když zápasil s Batyrem v únoru téhož roku,ale v zimě ,vypadal vznešeně.(mam tento zápas na kazetě).Dov měl velkou hlavu,široké tělo s mohutnou kostrou,středního růstu,zlaté barvy se střední délkou srsti.
Alexandra Čigidina stihl osud mnoha talentovaných lidí v naší zemi,kteří se stanou známými až po jejich smrti.Člověka především charakterizuje to,co tady po něm zůstane po jeho smrti.Pracoval s potomky psů Rachmana Gytikova a Geldy Chodžanepesova a tím Alexandr Čigidin zachránil lepší vlastnosti těchto turkmenských vlkodavů.Díky Čigidinovi,jsem pochopil plemeno,kterým se nyní zabývám a pracuji s potomky jeho psů.Čigidin předběhl svou dobu,musel odolávat nepochopení majitelů středoasijských ovčáků ,kteří neznali turkmenské vlkodavy ,bojoval s oficialními kynologickými strukturami,které neuznávali plemeno.Na tom,že nyní je na Ukrajině uznávané plemeno Turkmenský vlkodav,že je zaregistrován Euroasijský svaz majitelů vlkodavů a ani jeden chovatel nepracuje se sředoasijskými ovčáky,ale s turkmensskými vlkodavy,na tom všem má velký podíl Alexandr Čigidin.On byl u počátku Ukrajinských a Ruských turkmenských vlkodavů a všichni kdo jej znali ,si na něj zachovali dobrou vzpomínku,jako na talentovaného specialistu a chovatele plemene. Památku na Čigidina ponesou i potomci jeho psů,kteří jsou obdivuhodní pro svého bojového ducha.
Posouzení linií Starého Elbarse ,Elbarse Chodžanepesova i Arlana Gytikova prošlo u mě tak nějak najednou.Je to svázáno s tím,,že tito psi pochází z jedné oblasti a to z tedženské.Samozřejmě Vam musím představit i další dvě výborné linie turkmenských vlkodavů a to linii Bílého a Černého Ekemena.Oba tito psi pocházeli z oblasti Kaaxki,kde spolu s Tedženem je soustředěno nejlepší pokolení vlkodavů.Bílý i Černý Ekemen patřil jedné rodině ,potomkům pastevců Meredových.
Bílý Ekemen se narodil v roce 1972 jeho otcem byl Bílý Elbars (1963) a matka byla Gojunči.
Bílého Elbarse Sary Meredov vzal k sobě ,když mu bylo 8 let a byl nemocný,léčil ho celý rok,až se pes uzdravil.Říkají,že před tím patřil Esanali Gusejnovi a byl otcem Starého Gaplana.Bílý Elbars vyhledával natolik rvačky,že se rval i v pokročilém věku.Pro jeho hyperaktivní charakter mu někdo vyrazil zuby lopatou,rozseklý měl i jazyk,ale on se stejně neuklidnil.Pokud viděl nějaké shromáždění lidí,o věděl,že se pořádají boje už běžel hledat protivníka.
Z vrhu 5 štěnat zůstal Bílý Ekemen jediný.Vyrostl v mohutného psa s hlavou medvědí s elementy konské,širokou hrudí a mohutnou kostrou.U něho byl velkolepý bojový a strážní charakter a ještě k tomu měl krásný exterier.Bílý Ekemen měl velmi silný a dlouhotrvající chvat.Měl vlčí zuby,což se vidí velmi málo.Takové zuby se vyznačují mohutnými řezáky,a dlouhými dolů zahnutými špičáky.Takovými zuby může vlk způsobit strašné tržné rány.Volkodav dáví a vlk řeže.Ne nadarmo se říká,“vlk zařezal dobytek“.Bílý Ekemen byl výborný pracovní pastevecký pes.Je pravdou,že když poprvé ke stádu přišel vlk,mladý Bílý Ekemen na něj nešel.Tehdy mu Sary Meredov řekl: ještě jednou to uděláš a já tě zastřelím.Samozřejmě že pes nerozumí slovům,nebo větám,ale dovede si spojit tu nebo jinou reakci majitele s určitou situací .V ten moment pes pochopil výhružku v intonaci hlasu.Při práce pastaveckého psa ,pastevec potřebuje aby pes rozuměl a chápal.Je zde nezbytný nejvyšší psí inteligence.S tupými psy se v Turkmenii nezabývají.Jednou řekli,nepochopil,samozřejmě zastřelí.Kromě toho,že vlkodavi procházejí krutou přírodní selekcí,musí ještě projít selekcí dovednosti.Po této události seBílý Ekemen nikdy vlků nebál.Meredov v klidu přenechával stádo na něm a ještě na jedné feně,a žádné ztráty ovcí neměl,i když jak je známo,vlk stáda napada.
Dobří psi se vždy zvou na zápasy.Bílého Ekemena vozil na boje do Ašchabadu milovník bojů Guman.V 1976 -77roce se stal Bílý Ekemen šampionem.Ale na rozdíl od otce,jenž byl milovníkem bojů a města,Bílý Ekemen takový nebyl,tesknil a špatně jedl.Miloval svoji práci při stádu a svého pána.Když ho vezli zpět domů ,cítil po několika kilometrech svůj rodný kraj,vyskočil z auta a běžel ke stádu.
Bílý Ekemen nejenže byl dobrej bojovník a pastevec,ale velmi se i prosadil jako plemeník.Jeho syn Bílý Ekemen 2 (maj.Pernozar)se stal šampionem v roce 1984.Syn Bílého Ekemena 2 -Elbars(maj.Nurmuradov)se stal šampionem v roce 1985-86.U Nurmuradova byl i syn Elbarse ,Pilen ,také známý bojovník.Druhý syn Bílého Ekemena 2 také se jménem Elbars (maj.Altyjev)potom majitel Frolov,byl finalistou v roce 1985,synem Elbarse Frolova je Karim(maj.Ajzenberg) z Rostova na Donu.Ale bohužel on už nezdědil takové bojové vlastnosti,které patřily do té doby linii Bílého Ekemena.A tyto vlastnosti se nepředali ani jeho potomstvu.Určitě je to spojeno s nějakými „temnými“ psy po mateřské linii.
Syny Bílého Ekemena byli i Ak.-Belek,Siertlan(maj.Mamedov) Ak-Gyz(maj.Nurjakdyev),Ekemen(družstvo Menžinské).
Od dcery Bílého Ekemena II Akbaj III (maj.Kjarizov)ze spojení s šampionem 1983 Rezavým Elbarsem (maj.Kjarizov)se narodil pes Babur (Kjarizov).Dcera Siertlana Nokot nakrytá Akgušem (Nurdjagdyjev)dala Akbaje (Nurjagdyjev)a potom byl majitel Tasic Kirovograd Ukrajina.Od dcery AkGyz ,Karakulpok (Nurjagdyjev)ze spojení s tim samým Akgušem se narodil „nurjagdyjevsky „Bergud.Dcera Bílého Ekemena II Lastočka /maj.Xyzyrkijazov)od šampiona Kaaxki Starého Gaplana (maj.Gusejnov)dala známého bojovníka Gaplana (město Geok-tepe).Vnukem Bílého Ekemena byl Malyš.Potomkem Bílého Ekemena byl i Bílý Medvěd šampion z roku 1987.
V součastnosti se v Rusku vytvořila Asociace majitelů asijských vlkodavů“Ak Ekemen“.Chovatelé vstupující v tuto Asociaci mají psy zaimbreedované na Bílého Ekemena a také nesou krev dalších znamenitých turkmenských vlkodavů Starého Elbarse,Arlana Gytikova,Černého Ekemena,Rezavého Elbarse,Tedženského Gaplana,Gezy Gara,Červeného Elbarse Geldy Sakala.Propojení nejlepších turkmenských krevních línií dokázalo nejen zlepšit exterier,ale co je hlavní,upevnit jejich pracovní vlastnosti.Členové Asociace „Ak Ekemen“dodržují ta samá kritéria při hodnocení vlkodavů,jako v místech původu těchto psů, především jejich bojové vlastnosti.Vlkodavi této Asociace se aktivně zůčastňují v turnajích a ne jen v Rusku,ale i v Kazachstaně a na Ukrajině,kde tyto psí zápasy mají velkou historii.Na Ukrajině je známý Simferopolský a Charkovský ring ,v Kazachstaně Aktjubinsky ring a v Rusku Orlovský turnaj.Vytvořením Asociace Ak Ekemen se zrodila naděje,že i v Rusku bude zachráněna krev nejlepších turkmenských psů a plemeno turkmenský vlkodav se bude i nadále rozvíjet.
Z knihy Turkmenský vlkodav
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host