Příspěvek
od SAO » čtv 30. lis 2023 22:33:45
Turkmenistán 2023
Po neúspěšném výjezdu v roce 2020, kdy jsme museli díky pandemii vrátit letenky a vše stornovat, jsme se konečně letos dočkali pozvání a víz do téhle překrásné země.
Já už jsem věděl do čeho jdu, protože už jsem v roce 2018 jednu výpravu absolvoval, zatímco Roman, plný nervozity a očekávání, kdy už konečně to vyjde cestoval poprvé. V neděli ve dvě hodiny ráno jsme konečně dosedli v Ašchabatu, kde na nás čekal Silap s Vepem. Po vyřízení víz a mnoha kontrolách jsme konečně vyrazili do hotelu Nizan.
Turkmenistán je jednou nejvíce izolovaných zemí na světě, ročně ji navštíví zhruba pětistovka turistů. Nesmíte spát mimo hotel, přitom je to jedna z nejbezpečnějších zemí. Tímto nařízením se vše komplikuje, není to jak v ostatních zemích SA, kde si vezmete batoh a couráte svobodně po zemi. Ašchabat je nádherný, plný mramoru, zlata, světel. Čisté město, kde nenajdete na zemi jediný nedopalek, nebo žvýkačku.
Přijeli jsme do hotelového komlexu a začali spřádat plány co s dalšími desíti dny. V Turkmenistánu, tak asi jako všude mají problém se suchem a bohužel pro nás jsme se dozvěděli, že velká stáda ovcí jsou většinou na východě země, kam se sice dá po strastiplné cestě přijet, ale díky nařízení pro turisty se spaním na hotelu se to nedá technicky zvládnout, jsme se rozhodli, že bude lepší, když se budeme naplno věnovat jen psům. Tak jako všude na úřadech, tak i tam trvalo tři dny, než nám bylo vystaveno potvrzení, že můžeme jezdit po zemi, samozřejmě za předpokladu, že budeme spát na hotelu. Než nám bylo potvrzení vystavené, tak jsme se věnovali dva dny psům v Ašchabatu a jeden den Gök Depe, které je poblíž. Během těchto dnů jsme viděli cca 80 psů a potkali spoustu nových i starých známých. Největší radost jsme měli se setkání s Kakišem Kjarizovem a Sejinčem, které jsem znal již z roku 2018.
Ve středu jsme se konečně dočkali a vyrazili do Lebapu, který leží u oblasti Čardžou na hranici s Uzbekistánem. Elán nás přešel v Tedženu, kde jsme prorazili pneumatiku a zničili disk. Chtěl bych podotknout, že jakmile opustíte Ašchabat, dostáváte se do jiného světa, světa kde se zastavil čas. Z Ašchabatu do Tedženu vede úplně nová dálnice a dál už nic. Klasicky Vepa neměl nářadí na výměnu rezervy, která byla stejně bez vzduchu. Neuvěřitelná byla solidarita řidičů ve snaze nám pomoci, najednou stálo vedle nás dalších pět aut a všichni kolem nás běhali s různým nářadím. Nakonec jsme problém častečně vyřešili a dobelhali se do Mary, kde jsme auto odstavili v servisu.
Řešení rychlé a radikální, taxíkem do Lebapu, který byl od nás cca 300km po cestě, kam bych se já s osobním autem nikdy nevypravil. Po bitce o takové rito za patnáct dolarů asi desíti taxikářů kdo nás poveze jsme vystřelili z Mary. Doslova vystřelili, jeden z mých nejsilnějších adrenalinových zážitků. Vepa nás uklidnil, že to není tak strašné, že jel jednou z Lebapu taxikem až do Ašhabatu, na chvíli si zdřímnul a když se probudil, tak taxikář měl na tachometru 240km/h. Při pohledu na tachometr mě tím uklidnil, než jsem zjistil, že to jsou míle.Vše bylo umocněno jejich hlasitou hudbou a neustálým telefonováním řidiče. Roman se smířil s osudem a zavřel oči, já přemýšlel co komu odkázat. Chtěl bych jen podotknout, že vše se odehrávalo na silnici, kde by průměrný Čech jel tak 40km/h.
Když jsme celí šťastní viděli ceduli Lebap, bylo to jak kdyby se člověk podruhé narodil. Ubytovali jsme se na hotelu, seznámili se s výborným chlapíkem jménem Džemšit, který nám byl po celé dva dny průvodcem a hostitelem. Ještě ten den jsme zmonitorovali psy v Lebapu a druhý den ve městě Sajat. V téhle oblasti byl vidět velký rozdíl v plemenném typu psů, než například u psů v Ašchabatu. Znovu jsem se utvrdil, že jsou rozdíly v plemenném typu už v samotném Turkmenistánu, natož v celé Střední Ásii. Večer jsme se vypravili znovu taxikem zpět do Mary, naivně jsem si myslel, že už na takového taxikáře nenarazíme a ono to bylo ještě déšť a tmu horší. Nikdy více, raději pojedu na išakovi, než tohle.
V Mary jsme se ubytovali a ráno začal doslova maratón se psy. Odpoledne jsme se přesunuli podívat na psy do Bajram Ali a večer zpět na hotel.
V sobotu jsme vyrazili zpět do Ašhabatu, kde na nás čekali na ministerstvu ochrany přírody, ohledně našeho vstupu do mezinárodní asociace Turkménský Alabaj, kterou vede sám Turkménský prezident. Díky vstupu do asociace se prohloubili vztahy mezi našemi zeměmi a bylo vidět, že nás a náš klub Turkmeni respektují a berou vážně, což je pro další spolupráci dobrá zpráva. Odpoledne pár slov do místní televize a posezení s přáteli.
V neděli jsme hned ráno se vypravili na zahájení šampionátu a bojů na poli Gämi, který jsme měli tu čest oficiálně zahájit.Na bojích jsme potkali starého chovatele a majitele Karabaše Anna Doktora .Co se týče Karabaše, tak jsme měli možnost vidět i dvůr, kde se narodil a seznámit se i s jeho chovateleme jménem Gyč, jehož psy budeme prezentovat. Po bojích ještě k přiteli Mustafovi na psy, k Naděnce na oběd a pomalu na hotel si balit saky paky. Večer nás ještě navštívil na hotelu Kakiš Kjarizov, se kterým jsme dlouze diskutovali o plemenu a situaci jak u nás, tak i v Turkmenistánu.
Velké díky patří Vepovi, že se nám po celou dobu věnoval.
Je to takové naše krátké shrnutí naší cesty na které jsme zaznamenali cca 160 psů, potkali spoustu nových tváří, mnoho nových míst.
Dovezli jsme si hromadu zážitků, nových vědomostí, asi 200 videí a 5000 fotografií. Ani nevím, kdy bude čas to celé zpracovat. Chtěli bychom určitě něco prezentovat tady na fóru, něco na Řásné, něco na fb. Za sebe se nechci rozepisovat. Většinu bych si chtěl nechat pro svoji chovatelskou práci, popřípadě publikaci o téhle krásné zemi a jejich psech, kterou bych chtěl ještě po jedné návštěvě Turkmenistánu vydat.
